CS

Daň

Daň (dříve berně) je povinná, nenávratná, neúčelová, neekvivalentní, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Daně jsou placené při určitých okolnostech, událostech, např. při změně vlastnictví (výplata odměny, prodej, darování nebo dědění) nebo pravidelně v určitých intervalech. Nesplnění daňové povinnosti bývá sankcionováno pokutou, může se ale jednat i o trestný čin neodvedení daně, nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení či padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely. Daňový systém jakožto souhrn zásad upravujících ukládání a vybírání daní tvoří součást veřejné správy. Daně ovlivňují individuální nabídku a poptávku a tedy zároveň i agregátní nabídku a poptávku. Prostřednictvím daní dochází ke snižování disponibilních důchodů, což má vliv na spotřebu, investice či úspory.

Tento článek nepokrývá téma dostatečně z celosvětového hlediska.

Názory na zavedení daní se mohou lišit. Například libertariáni a zastánci rakouské ekonomické školy považují výběr daní za loupež, neboť plátce daně ji neodvádí dobrovolně, ale pod hrozbou sankcí.[1][2]

. . . Daň . . .

Tato část článku potřebuje úpravy.

O daňovém systému lze mluvit ve státech teprve tenkráte, když se vlastní veřejná správa už vytvořila. Daňový systém se tudíž nevyvíjí hned se založením státu, nýbrž mnohem později. V téměř všech státech starého věku byly výdaje státní hrazeny původně ze jmění státu samého (z výnosu statků panovnických, dolů atd.) a teprve později, když výdaje rostly, bylo zapotřebí postarat se o další úhradu. Tato úhrada záležela zpočátku v nepravidelných, více méně určitých dávkách, vybíraných dle jmění jednotlivců (původně zpravidla dle jmění nemovitého), až vedla k pevným i pravidelným dávkám, berním či daním.

Zákoník Manuův 7.126.-142 pojednává o daních. Podle 8.398 činí daň pro krále 5 % z hodnoty zboží.

Ve státě Athénském shledáváme již v 4. stol. př. n. l. dávky veřejné zvané leiturgie, dále cla, veřejné pokuty a roku 476 př. n. l. tribut států spolčených, nazvaný fároi, jenž s počátku byl dobrovolnou dávkou spojených států ke společné obraně, později však, když kolem roku 460 př. n. l. společná pokladna byla přeložena z Délu do Athén, stal se tribut znenáhla povinným. Výše jeho určena nejprve na 600, později na 1300 talentů a byl placen buď v penězích nebo vypravením lodí. Od roku 411 př. n. l. byla místo poplatku zavedena zvláštní dávka (dvacátek), r. 377 př. n. l. vráceno se však ke způsobu původnímu, ale nazýván od té doby jen příspěvkem (syntaxis). Přímá daň ze jmění byla zavedena teprve v roce 428 př. n. l.; byla to daň progresivní, zakládající se na Solónově rozdělení občanstva ve 4 třídy dle jmění nemovitého i movitého.

V době království i v prvních létech republiky byly řádné výdaje uhrazovány z výnosu státních statků. mimořádné, zejména náklady válečné, mimořádnou berní (tributum), uloženou na jmění občanů. Berně taková uvádí se již v době prvních králů; přesnější upravení stalo se však teprve Serviovou ústavou, ve které berně byla dle censu upravena, a vybírání její nařízeno na základě listin tributárních. Tributum toto vypisoval senát dle úhrnného jmění občanů; za jmění musilo býti přihlášeno veškeré jmění movité i nemovité, původně ovšem pouze res mancipi, později však veškeré jmění vůbec; dluhy nesměly býti odečteny. Řemeslníci (aerarii) byli původně zapsáni do zvláštního seznamu a zvláště daněmi stíženi, a teprve censurou Appia Claudia (roku 312 př. n. l.) byli do tribu přijati a tam censováni. Orgánové k vybírání tributu ustanovení sluli tribut aerarii. Za daň ve vlastním smyslu tributum pokládat nelze, ježto býval pouze mimořádně placen a druhdy i občanům vrácen z výnosu kořisti.

Po podmanění provincií Římany bylo tributum římských občanův odstraněno a bývalo pouze výjimkou, např. v době triumvirátu (43 př. n. l.) vypsáno; ve skutečnosti zůstali římští občané od r. 167 př. n. l. od berní osvobozeni a od r. 89 bylo osvobození to rozšířeno na celou Itálii. Tíha berní spočívala pak úplně na provinciích. V těchto nebyl daňový systém upraven veskrze dle stejných zásad. Berně uložená provinciím byla daní pozemkovou a slula původně stipendium, ke konci republiky tributum soli. Vyměřena byla dle výnosu pozemků záležejíc zpravidla v částce 110 veškerých plodů (v tomto případě byla nazvána decuma, tak jmenovitě v Gallii a od času Gracchův až na Caesara též v Asii), druhdy rovnala se hodnotě 110 osetých a 15 sázených rostlin hospodářských nebo 17, 15, 14 úrody obilní, nebo záležela v pevné, od výnosu půdy nezávislé dávce, která byla placena v penězích anebo v přírodninách a jevila se buď co daň pozemková buď co daň ze jmění.

Některé pozemky byly osvobozeny od placení berně, zejména pozemky řím. občanům udělené, pozemky ve státech spolčených a pozemky prodané s podmínkou opětného odprodeje (ager privatus vectigalisque nebo quaestorius), z nichž platila se zvláštní dávka (vectigal). Pozemky dani podrobené sluly fundi tributarii. Vybírání berně spočívalo na rozdělení provincie v okresy městské, kterépak tvořily zvláštní okresy berní. Na každý takový okres rozvržen určitý roční obnos stipendia a úřady provinciální byly povinny jej odváděti, samy pak vybíraly od obyvatelstva berně. Nebyl‑li obnos stanovený dovršen, byla vypisována daň osobní (ze jmění). Vedle stipendia odváděny i různé jiné dávky, jako obilí pro praetora a jeho kohortu, zvířata ke hrám aj. Mimo to vyskytuje se zvláštní druh berně osobní (zvané tributum capitis), kterou platiti bylo každému občanu a která začasté měla povahu daně živnostenské.

V době císařství přikročeno k opravě systému berního, jenž v tehdejší své způsobě na občany provincií uvaloval těžké a nespravedlivé břímě. Berně měly nyní vyhovovati zásadě stejnoměrnosti; k účelu tomu bylo podniknuto za Augusta zeměpisné vyměření celé říše i provincií a ustanoven zvláštní census, který původně jen za účel měl, aby veškeré příjmy byly seznány, jenž však později byl základem celého daňového systému. Census ten byl předsevzat ve všech provinciích, a to zvláštní úředníky (auditores ad census, censores, censitores), nad nimiž ustanoven byl pro každý větší okres vyšší úředník (legatus Augusti pro praetore censuum accipiendum).

Konečné upravení bylo soustředěno přímo u císaře, jemuž odevzdány práce censorův i stížnosti na vyměření. Nebylo tu již přihlíženo k berní síle měst, nýbrž větších okresů, ve které provincie byla rozdělena. Při vyměření vzaty za základ tabulky zhotovené Římany při vykázání půdy a sestaven podrobný katastr berní, ve kterém uvedeno bylo jméno pozemku, obce, ku které náležel, i kraje, dále jména dvou sousedů, pak druh pozemku dle určitých tříd (6 až 7), a konečně byl připojen inventář udávající veškeré jmění osoby, jíž pozemek náležel.

Vyměření to bylo skončeno teprve za Trajána. Za Diokleciána předsevzata nová reforma berní; až do té doby byla Itálie zproštěna povinnosti berní; nyní byla i ona rozdělena na berní lány (iugerum), jejichž určitý počet tvořil okres berní. Daň na okres vypadající platilo přední město berního okresu a rozvrhlo ji na majitele lánů dle zvláštního, velmi pečlivě sestaveného katastru.

. . . Daň . . .

Tento článek pochází z webu Wikipedia. Původní článek může být trochu zkrácen nebo upraven. Některé odkazy mohly být upraveny. Text je licencován pod “Creative Commons – Attribution – Sharealike” [1] a část textu může být také licencována za podmínek “GNU Free Documentation License” [2]. Na mediální soubory se mohou vztahovat další podmínky. Používáním tohoto webu souhlasíte s našimi právními stránkami . Webové odkazy: [1] [2]

. . . Daň . . .

Back To Top