CS

Filioque

Filioque (lat. „i Syna“) je sporná součást křesťanského, tzv. nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (kréda) v jeho západním znění (pravoslavné církve používají Niceo-konstantinopolské vyznání víry vždy zásadně bez filioque, západní církve s ním). Pojmem filioque se někdy označuje i celý dogmatický spor mezi pravoslavím a katolickou církví včetně jejích historických souvislostí. Ve vlastním slova smyslu se jednalo o procesi (vycházení, původu) Ducha svatého v rámci Boží Trojice.

Neutralita tohoto článku byla zpochybněna.

Kontext této formule latinsky zní: … (Credo) et in Spiritum Sanctum, Dominum et Vivificantem, qui ex Patre (Filioque) procedit, et cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur, et locutus est per prophetas … a česky: … Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků …

Spor o filioque se však stal především zástupným problémem v mocenských rozporech západní a východní církve, resp. mezi papežským primátem a Byzancí. Politizace problému tak znemožnila vyřešení problému a vedla nakonec k Velkému schizmatu.[1]

. . . Filioque . . .

Formule filioque se týká vycházení Ducha svatého. Podle původního znění nicejsko-konstantinopolského vyznání víry Duch svatý vychází z Otce („… který z Otce vychází…“). V rámci boje proti arianismu, který na křesťanském západě především díky ariánským Gótům přetrvával déle než na Východě a který snižoval význam osoby Syna uvnitř Trojice, se začalo tvrdit, že Duch svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Hlavními prvními exponenty tohoto učení jsou Marius Victorinus († asi 362), který vypracoval teologii Ducha jako vzájemné lásky Otce a Syna, a sv. Hilarius z Poitiers († 367), který dodal, že se jedná i o vzájemný dar těchto dvou božských osob. Velký západní teolog, sv. Augustin († 430) pak tyto dva proudy spojil a tvrdil, že Duch vychází z Otce i Syna, nicméně že Otec je jeho fons principalis (hlavním pramenem, vychází z něj principaliter), a že vychází z Otce a Syna nikoli jako ze dvou pramenů, ale jako z jednoho jediného. Z Otce tedy vychází jako ze svého hlavního pramene, ze Syna pak jako z někoho, kdo má svůj samotný původ opět v Otci.

Formuli filioque je možné nalézt v několika západních vyznáních víry (v pseudo-Atanášově či v toledském). Do západní formulace nicejsko-konstantinopolského vyznání se dostala pravděpodobně až v roce 675. Víru ve vycházení (lat. processio) „Ducha i ze Syna“ hájil již sv. Maxim Vyznavač († 662) v listu Marinovi z Kypru.

K velkému střetu s Východem, který tento dodatek k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry neznal, došlo, když západní mniši v roce 807 zpívali krédo na Olivové hoře. Východní mniši se pohoršili a papežLev III. tehdy odpověděl, že pravda vyjádřená formulí filioque je sice nepopiratelná, nicméně odmítl její připojení do kréda. Aby své výpovědi dodal vážnosti, umístil nad hrobem sv. Petra dvě desky s krédem, řeckou a latinskou, bez filioque. Přímo jako římskou či západní herezi označil filioquekonstantinopolskýpatriarchaFótios († 890) ve svém spise Kniha o mystagogii Ducha svatého.

Kritický okamžik nastal však až v roce 1014, kdy se římské papežství ocitlo v područí německých císařů. Jindřich II. přišel do Říma, dosadil papeže Benedikta VIII. a prosadil krédo tak, jak se recitovalo v jeho soukromé kapli, tedy s filioque. Od té doby se vsuvka filioque v západní církvi prosadila a stala se jedním z hlavních sporných a diskutovaných bodů mezi západní a východní církví.

. . . Filioque . . .

Tento článek pochází z webu Wikipedia. Původní článek může být trochu zkrácen nebo upraven. Některé odkazy mohly být upraveny. Text je licencován pod “Creative Commons – Attribution – Sharealike” [1] a část textu může být také licencována za podmínek “GNU Free Documentation License” [2]. Na mediální soubory se mohou vztahovat další podmínky. Používáním tohoto webu souhlasíte s našimi právními stránkami . Webové odkazy: [1] [2]

. . . Filioque . . .

Back To Top